pochopitelně je to kvůli achievmentům...

Když se blížili k Jeruzalému, k Betfage a Betanii u Olivové hory, poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte! A řekne-li vám někdo: ‚Co to děláte?‘, odpovězte: ‚Pán je potřebuje a hned je sem zas vrátí.‘“ Vyšli a na rozcestí nalezli oslátko přivázané venku u dveří. Když je odvazovali, někteří z těch, kteří tam stáli, jim řekli: „Co to děláte, že odvazujete to oslátko?“ Odpověděli jim tak, jak Ježíš přikázal, a oni je nechali. Oslátko přivedli k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním, volali: „Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!“ Ježíš vjel do Jeruzaléma a vešel do chrámu. Po všem se rozhlédl, a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel s Dvanácti do Betanie.


„Už je to tady! Už je to tady!“, chtělo by se člověku zvolat (či skandovat), když slyší Zachariášova prorocká slova a Markovo vyprávění v těsné souvislosti. Sestry a bratři, už je to tady... ...ale co vlastně?
Co se to vlastně děje? Tahle otázka je pro mě stručným shrnutím adventu. Co se to vlastně (o Vánocích) děje? Nad tím je třeba se zamyslet, zastavit, na to je potřeba se soustředit. Jeden můj kolega trochu zjednodušeně, ale dost výstižně řekl, že advent trvá 4 týdny, zatímco Vánoce, svátky samy o sobě, vlastně jen 3 dny. I kdybychom nebyli takhle rázní, je to nepoměr, zjevně. Advent učí soustředit se na přípravu, učí čekat, očekávat. Dnes skrze příběh o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma.

Už je to tady! Co? Na první pohled muž, jedoucí na oslu. Aha. Takže vlastně nic. Skutečně se vlastně nic moc neděje. Chlap na oslu, takových tu bylo a bude!, mohl si říct kdokoliv, kdo Ježíše viděl. Nebo ho vůbec nemusel ani zaznamenat, natolik všední výjev to byl. Jenže leckdo si při pohledu na Ježíše řekl: To je přece král na oslu! Jede na tom oslátku, co o něm mluvil prorok Zachariáš. Jako by tu na něj celé ty roky čekalo, až konečně přijde, TO Zachariášovo oslátko, které ponese Mesiáše, spravedlivého krále, se kterým přichází spása. A tak se stane, že Ježíš přijíždí do Jeruzaléma po takzvané královské cestě a na ni mu mnozí rozprostírají své pláště, jako červený koberec, a jiní nesou zelené ratolesti, které voní a symbolizují přání života; je jich celý zástup, volají Hosanna, okázale a slavnostně vítají, jakoby skutečně přijížděl král, vládce, mocipán.
Je to parodie, je to happening, je to pouliční slavnost. Protože uprostřed nejede muž v purpurovém plášti na bujném oři. Uprostřed jede král šofel, v jidiš to znamená chudý, ošuntělý. V kontrastu ke všem těm prokazovaným poctám a slavnostnímu vítání se ukazuje jeho ubohost. A zároveň se v té parodii skutečně odehrává příchod Mesiáše, pravého krále, pokojného, mírného, který na rozdíl od mocných tohoto světa přináší pokoru a nenásilí. Jenomže rozeznat v Ježíšovi obojí, parodii i pravdivý rozměr jeho akce, to není snadné.

Zástup volá Hosanna. Známe to jako radostné zvolání. Ale on je to taky úpěnlivý výkřik. Vysvoboď, zachraň, uzdrav! Zasáhni už! Někdy se poukazuje na to, že volají jen ti, kdo do Jeruzaléma přicházejí zvenčí, vlastně stejným směrem jako Ježíš. Město samo mlčí. To, co se děje, není žádná oficiální akce radnice. Jeruzalémská dcera, především její představitelé a náboženské autority, nad tím příjezdem rozhodně nejásá. Spíš hledí vymyslet, jak se tohohle Mesiáše zbavit. I ten zástup „vítačů“ kolem Ježíše ale zůstává jaksi neosobní. Kdo to vlastně je? Nadšenci? Poutníci? Náboženští blouznivci? Těžko říct, možná jsou to dokonce ti samí, kdo budou o pár dnů později stát před Pilátovým palácem a pod křížem na Golgotě. Jejich volání u bran Jeruzaléma je dost možná nejvíc voláním doby, která řve po uzdravení, po záchraně.
Co kdyby Ježíš na to volání zareagoval tak, jak nejspíš čekali? Kdyby sesedl z oslátka, vyskočil na koně, zavolal k tasení dobře schovaných zbraní a velel na zteč?! Zřejmě by rozpoutal povstání. A asi by padlo tak, jako židovská válka o nějakých čtyřicet let později, kdy Římané dobyli Jeruzalém a obrátili ho doslova v hromadu sutin. Kdyby byl Ježíš tenkrát přesedlal na koně, skončil by dost možná také na kříži a snad by se dostal do učebnic dějepisu, jako třeba Spartakus. Ale my bychom se nic nedozvěděli o lásce, která proměňuje srdce i lidské osudy, která je tou pravou šancí na změnu. Ježíš se však strhnout ani vyprovokovat nedal a vjíždí do Jeruzaléma ne na koni, ale na oslu – symbolu všední služby, obyčejné práce, trpělivého nesení břemen, pokorného přijímání uloženého úkolu. To aby bylo zřejmé, KDO a s JAKÝMI ÚMYSLY přichází. Že to s Mesiášem bude jinak, než se všeobecně čekalo.

To prapodivné zvíře, oslátko nás zve k přemýšlení. Jeho vzezření, velikost a v neposlední řadě vlastnosti mu nedovolují stát se hvězdou této chvíle. Je to přeci jenom osel. A přesto si ho Ježíš vybral!
Existuje jeden půvabný výklad – podle něho toto svérázné zvíře, jakým bezesporu osel je, představuje církev. Ano, ten lid povolaný a Vzkříšeným Pánem posvěcený. Ten výklad je možná trochu ironický, ale zároveň velmi případný. Funkcí (úkolem) církve je přece přinášet Krista do světa, být jeho svědky! A v tom je církev nezastupitelná, i když také občas jančí a působí směšným dojmem. Na jedné straně káže evangelium, nabízí tolik potřebné společenství, na druhé straně někdy planě moralizuje a dlouho se rozhoupává, než se k něčemu jasně vyjádří. Je společenstvím lidí, kteří se často odlišují ve svých zájmech a představách. Ne náhodou církev máme roztříštěnou do pestré mozaiky, jejíž jednotlivé kamínky se mezi sebou všelijak hašteří. Navíc bývá snadným terčem ostouzení a pomluv. A přesto všechno, přes tyto slabosti a vady si ji Kristus povolal, aby mu byla svědkem a přinášela zvěst o působení Božího slova, evangelia ve světě. Aby byla místem smíření, odpuštění, milosrdenství a naděje. Její důstojnost spočívá jen a jen v tomto jejím povolání - a ve vědomí, že je v podobné roli jako ten oslík. Pokud si začne myslet, že ona sama je tou hlavní postavou, před kterou lidé hází ratolesti, pak je jakákoliv důstojnost ta tam a zůstane z ní jen jankovité, trucovité a směšné zvíře.

Už je to tady! Advent. Čas přípravy na setkání s Ježíšem Kristem. Slyšíme příběh o králi na oslu. Upozorňuje nás na to, že i v umolousané ubohosti se může skrytě odehrávat slavný příběh. To aby nás pak nezaskočila sláma v jeslích. A zároveň nám připomíná, co je úkolem církve, co je naším úkolem: vynalézavě nést zvěst o Ježíši Kristu do světa. Patří k tomu mimo jiné pokora, služba, touha po pokoji i snášení všelijakých hanlivých označení. A oslí hýkání. Ííí-ááá. Amen

Tu se ti muži shlukli a přistihli Daniela, jak se modlí a prosí svého Boha o milost. Hned šli ke králi a dovolávali se královského zákazu: „Zdali jsi nepodepsal zákaz, že každý člověk, který by se v údobí třiceti dnů modlil ke kterémukoli bohu nebo člověku kromě k tobě, králi, bude vhozen do lví jámy?“ Král odpověděl: „To slovo platí podle nezrušitelného zákona Médů a Peršanů.“ Na to králi řekli: „Daniel z judských přesídlenců, králi, na tebe a zákaz, který jsi podepsal, nedbá. Třikrát za den se modlí svou modlitbu.“ Když král slyšel takovou řeč, byl velmi znechucen. Usilovně přemýšlel, jak by Daniela vysvobodil. Namáhal se až do západu slunce, jak by ho vyprostil. Ti muži se však shlukli ke králi a naléhali na něj: „Věz, králi, podle zákona Médů a Peršanů žádný zákaz ani výnos, který král vydá, nesmí být změněn.“ Král tedy poručil, aby přivedli Daniela a vhodili ho do jámy, v níž byli lvi. Danielovi řekl: „Kéž tě tvůj Bůh, kterého stále uctíváš, vysvobodí.“ Donesli jeden kámen a položili jej na otvor jámy. Král jej zapečetil pečetním prstenem svým a pečetními prsteny svých hodnostářů, aby se v Danielově záležitosti nedalo nic změnit. Pak se král odebral do svého paláce a ulehl, aniž co pojedl. Nedopřál si žádné obveselení a spánek se mu vyhýbal. Jak se začalo rozednívat, hned za úsvitu, král vstal a chvatně odešel k jámě, kde byli lvi. Když přišel k jámě, zarmouceným hlasem zavolal na Daniela. Řekl Danielovi: „Danieli, služebníku Boha živého, dokázal tě Bůh, kterého stále uctíváš, zachránit před lvy?“
Tu Daniel promluvil ke králi: „Králi, navěky buď živ! Můj Bůh poslal svého anděla a zavřel ústa lvům, takže mi neublížili. Vždyť jsem byl před ním shledán čistý a ani proti tobě, králi, jsem se ničeho zlého nedopustil.“
Král tím byl velice potěšen a poručil, aby Daniela vytáhli z jámy. Daniel byl tedy z jámy vytažen a nebyla na něm shledána žádná úhona, protože věřil ve svého Boha.

Protoze vsichni hrajou multiplayer

Motto letošního Bienále zní: „...poslal svého anděla a zavřel ústa lvům...“ Tuto část Danielova výroku jsem vybrala ze stejnojmenné knihy řadu měsíců před Bienále, když jsem meditovala nad titulním dílem tohoto ročníku, obrazem Doroty Zlatohlávkové. Nese název „Viděl jsem na nebi křídla anděla“. A pak jsem před pár týdny uviděla obraz, který věnoval Rudolf Brančovský. Jmenuje se „Lev“. Daniel ve lví jámě jako vyšitý. Při instalování výstavy se to pak navíc sešlo tak, že anděl i lev jsou spolu tady vepředu, každý na jedné straně, lev na anděla cení zuby, jakoby spolu zápasili.
V příběhu se Daniel octne v jámě, kde jsou lvi. Lvi skutečně cení zuby. Chtějí Daniele sežrat, ne že ne. Ale ono... ...ono to nějak nejde! Něco nebo někdo jako by jim zavřel tlamy. V jedné moc vydařené knížce pro děti je u vyprávění o Danielovi a lvech obrázek Jany Turecké. Anděl letí střemhlav s nebe a lvovi fakt ty tesáky drží. Aby na Daniela nemohl. Viděl jsem na nebi křídla anděla...
No jo, andělská křídla. Ale copak anděl musí mít křídla? Četla jsem o tom hezký vtip: „Vy že jste anděl?” nevěřícně se podívá na andělíčka pan Hejda. „A kde máte křídla?” „K čemu? Dnes už používáme vrtule!” Překvapivě dobře mi to jde dohromady s výrokem velkého teologa Augustina: „anděl je název úkolu, ne přirozenosti“. Musí mít anděl křídla, aby to byl anděl? Myslím, že ne. Anděl je zkrátka Boží posel, s křídly či bez nich. Anděl je především ten od Boha poslaný.
S andělem vstupuje do Danielovy bezvýchodné situace Bůh, Boží moc. Boží posel zavírá lvům tlamy. Vysvobozuje Daniele ze smrti. Vlastně to je, jako by Bůh dal Danielovi nový život. Jakoby ho vzkřísil z mrtvých.

Blbost, kazda druha hra spred 20 az 30 rokov mala volitelnu obtaznost

Vzkříšení z mrtvých?! Ale to přece známe z Ježíšova příběhu! Ano, známe. Ty dva příběhy, Danielův a Ježíšův, jsou si v mnohém podobné.
Oba se stanou obětí spiknutí – ačkoliv jsou nevinní, komusi vadí, překážejí. Jakási skupina se shodne, že tohohle Daniele, tohohle Ježíše, je třeba odstranit. Aby byl klid. Aby nikdo neohrožoval postavení a moc dané skupiny. A oba, Daniel i Ježíš, vadí, překáží, protože jsou jiní. Nedrží se skupinou basu. Vymykají se. To je podezřelé, znepokojivé, nežádoucí. Raději pryč s nimi.
Jenže Daniel i Ježíš jsou vlastně nevinní, jak se jich tedy u všech všudy zbavit?! Chytře. Musí se na to od lesa. Například poukázat na tu jinakost. Představit ji negativně. Vzbudit dojem, že ti, kdo jsou jiní, jsou vlastně nebezpeční. I kdyby se měla fakta trochu přizpůsobit kýženému účelu. Vida, dá se k tomu hezky využít zákona. Když takový zákon není po ruce, tak si ho napíšeme na míru, abychom dosáhli svého. Až mě mrazí, jak moc to známe. Jak snadno se ze strachu, žárlivosti, závisti, touhy po moci, malosti, z kdo ví, jaké směsky podlosti, vyklube cosi zlého, iracionálního, co člověka zbavuje lidskosti a dovoluje s druhým člověkem jednat nelidsky.
Další spojitost Ježíšova a Danielova příběhu se ukazuje při pohledu na vládce, mocipány, s nimiž přijdou do styku. Darjaveš i Pilát jsou vlastně v pasti. Oba by rádi nevinného obviněného propustili. Ale nejde to. Proti stojí zákon perský a médský v jednom případě a autorita císaře ve druhém. Mocní jsou najednou bezmocní proti těm, kdo léčku důmyslně zosnovali. Jsou pod tlakem. A osobní statečnost mocipáni neriskují.
Pak je tu způsob odstranění nepohodlných aktérů. Ukřižování. Potupná poprava. Předhození šelmám. Smrt, po které nemůže ani dojít k řádnému pohřbu. Prostě totální zostuzení, zneuctění. Kdesi za tím je ještě představa o vydání odsouzeného napospas věčné záhubě.
Silně mi zaznívá také podobnost s přivaleným kamenem. Zapečetěný kámen na jámě se lvy, vlastně na hrobě dalo by se říct, na hrobě, ve kterém je člověk pohřben zaživa, a kámen přivalený ke vchodu do hrobu, kam uloží mrtvé Ježíšovo tělo. Kámen a tečka. Tak se to zdá. Tak si to přejí Danielovi i Ježíšovi nepřátelé. Tak je to přece jisté. Ejhle, ukazuje se, že není. Ono to tím kamenem ani v Danielově, ani v Ježíšově případě neskončí... Oba ty příběhy směřují k naději.