PERSONÁLNÍ POZADÍ VYPUMPOVÁNÍ IPB:
Miroslav Tuček, agent StB, ev. č. 1864001, krycí jméno "KRÁL národohospodář".
Komunistický ekonom a dlouhodobý prorektor VŠE Praha za bolševismu, v 70. letech dokonce
ekonomický poradce prezidenta. Před rokem 1989 zakotvil v Prognostickém ústavu, líhni kádrů, které
připravovaly předání moci. V letech 1992 2000, tj. až do pádu banky působil ve funkci člena dozorčí
rady banky. Měl zásadní vliv na všechny "pumpařské operace". Jeden z mozků vykrádání IPB.Jiří Weigl, prodloužená ruka Klause v bance, který dohlížel, aby bylo pumpováno správným
směrem a výhradně se souhlasem mocných. Člen dozorčí rady banky 1993 1998. V současné době působí ve funkci vedoucího Kanceláře prezidenta republiky.
Libuše Benešová, místopředsedkyně ODS a předsedkyně Senátu zastávala v letech 1996 1998 funkci člena dozorčí rady. Jejím úkolem bylo hájit zájmy ODS v bance, zejména úvěrování společností spojených s ODS. Libor Procházka, několikrát byl trestně stíhán, tři týdny dokonce i vazebně, vždy bylo však trestní stíhání zastaveno. V představenstvu banky působil v letech 1992 2000. Aladár Blaas, pravá ruka Libora Procházky a náměstek v IPB. Trestně stíhán, na intervenci ministra vnitra obvinění staženo. Jan Klacek, místopředseda stínové vlády ČSSD 1996 1998, ve stejném období i člen
představenstva IPB. Od roku 1998 až do pádu banky generálním ředitelem IPB.
Jiří Tesař, autor ekonomického programu ČSSD, generální ředitel, předseda představenstva IPB 1992 1998 a člen dozorčí rady 1997 2000.

Ještě před uvalením nucené správy se podařilo managementu banky vyvést veškerá likvidní
aktiva do tzv. offshore fondů na Kajmanské ostrovy (přičemž společným portfoliem byly fondy
Triton), na který se nucený správce ani český stát "nedostane". Šlo o řadu fondů, které využívají legální
nedobytnosti právního prostředí Kajmanských ostrovů. Celkovou výši aktiv vyvedených na Kajmany
lze odvodit z rozhodnutí vlády ČR, která 21.7. 2003 rozhodla, že Konsolidační agentura zaplatí ČSOB
v rámci státních garancí celkem 49,3 miliardy korun jako náhradu za majetky ukradené do fondů
Triton.
Podle státních odhadů by krize IPB a související státní záruky měly přijít daňové poplatníky až na
160 miliard korun.

Prostřednictvím IPB byla financována i ODS, první půjčku ve výši 55 milionů v roce 1992 brzo následovaly další, bezpočet večírků, konferencí a "Žofínů" ani nepočítaje. IPB financovala i vydání knihy Václava Klause "Dopočítávání do jedné".
První ohrožení nerušeného pumpování znamenal rok 1995, kdy se do IPB vypravili kontroloři NKÚ, aby prověřili, proč banka neplatí daně. Dluh banky tehdy činil cca 173 milionů korun. Z banky byli nekompromisně vyhozeni a premiér Klaus tehdy osobně a v doprovodu tehdejšího vicepremiéra Kalvody navštívili NKÚ, aby jeho vedení náležitě "umravnili" a odkázali do patřičných mezí. Tento
daňový dluh později IPB ministerstvo financí v čele s Kočárníkem odpustilo.
Menší problém nastal i v roce 1997, kdy auditorská společnost Coopers & Lybrand odmítla vydat
pozitivní auditorskou zprávu s odkazem na neprůhledné účetnictví a nestabilitu banky. Pumpování proto kryla nějakou dobu auditorská společnost Ernst & Young, který vydávala bance výroky "bez výhrad", a to často v rekordní době. Na jaře 1997 odmítlo vedení IPB poskytnout úvěry zjevně krachujícím firmám, zřejmě s ohledem
na blížící se politické změny (pád Klausovy vlády v roce 1997) a hrozící odpovědnost. 30.4. 1997 jsou
Tesař s Procházkou zatčeni a putují do vazby. Brzo zřejmě dostanou rozum, jsou propuštěni a
zůstávají ve funkcích. V roce 1998 se v IPB objevuje strategický partner Nomura, zřejmě na objednávku, aby maskoval skutečnost, že banka je na pokraji pádu. Nomáda brzo převádí svůj podíl na společnost Saluka Investments, s heslem "čím neprůhlednější, tím lépe".
Konec se však blížil. Stomiliardové manko už nešlo krýt a bylo nutno poslat banku do
nucené správy. Stalo se tak v červnu 2000 a pro mediální efekt "zakročujeme tvrdě a nikdo neunikne potrestání" obsadilo centrálu IPB po zuby ozbrojená zásahová jednotka URNA. Banku během dvou dnů koupila ČSOB a stát jí zaručil veškeré ztráty.

IPB
IPB vznikla roce 1993 sloučením Investiční banky (je zajímavé, že vznik Investiční banky v roce
1990 byl předem již za komunismu plánován, jak vyplývá z interních dokumentů Státní banky
Československé z února 1989) a Poštovní banky. IPB se brzo dostala mezi tři nejsilnější banky v zemi.
Postupně docházelo k navyšování základního kapitálu, tzv. "nafukování bubliny" a důkladnému
pumpování ve formě úvěrů a vyvádění aktiv na dceřinné společnosti. Významnou destinací peněz
pumpovaných z IPB byly firmy Václava Junka, agenta StB a člena posledního předlistopadového ÚV
KSČ, zejm. Chemapol Group a společnosti, ve kterých figuroval jako statutární orgán či většinový
vlastník Antonín Charouz. Miliardy končily také v impériu Lubomíra Soudka, agenta StB, evidenční číslo 24939, krycí jméno GORDON, ovládajícího mj. Škodu Plzeň.

poté, co odešel z vypumpované České spořitelny, stal generálním ředitelem státní Konsolidační
banky, kam byly ztrátové úvěry vyváděny. Cíl byl jednoduchý zajistit, že úvěry nebudou od dlužníků
vymáhány a tyto pohledávky budou jako "nevymahatelné" odprodány za zlomek původní hodnoty,
typicky třeba subjektům spřízněným s dlužníky. V roce 2004 na otázku, kdo je jeho profesním vzorem, pravdivě a trefně odpověděl: "Je jím Richard Salzmann. Naučil mě nesmírnou spoustu věcí. Uměl lidi nadchnout, dát jim vizi. Navíc byl vzdělaný, inteligentní, skvělý rétor, v bankovnictví se velmi orientoval. Vrátil mu noblesu a prestiž. Škoda, že neodešel o dva roky dříve." O Richardu Salzmannovi
bude řeč níže. Ziegler se od něj skutečně měl co učit, za jeho éry bylo z Komerční banky ukradeno ještě o mnoho miliard více.
Vladimír Kotlář, člen představenstva banky od roku 1991 1999 a Rudolf Hanus, člen
představenstva 1994 1999. Tito dva agenti StB jsou úmyslně uváděni dohromady, neboť jejich
společné krycí jméno "Mirek" a působení v rezidentuře v Českých Budějovicích naznačují jejich blízký vztah. Hanus byl od roku 1993 1999 jedním jednatelů společnosti ČNTS, servisní firmy televize NOVA. Jeho jméno figuruje (spolu s tehdejším generálním ředitelem spořitelny Klapalem) pod smlouvami z roku 1996 s firmou Ronalda Laudera, která si u České spořitelny půjčovala finance v řádu miliard. Tyto úvěry CME pochopitelně nesplatila a údajně je splácí dodnes.
Jaroslav Klapal, generální ředitel a předseda představenstva 1994 1999. Bývalý vysoký
komunista obsazený do funkce generálního ředitele zřejmě nebyl tím, kdo skutečně rozhodoval, kolik se vypumpuje a kam. Byl spíše vybraný k tomu, aby byl první na ráně.

pokračování:

DŮLEŽITÉ OSOBY:
Livia Klausová, manželka Václava Klause. Členka dozorčí rady banky, která schvalovala všechny
významné operace v letech 1993 2000.
12 Úzké provázání banky s ODS dokazuje i angažmá
Evžena Tošenovského, v dozorčí radě banky v období největšího pumpování, tj. v letech 1996 1999,
nebo poslance ODS Martina Kocourka, jako člena dozorčí rady banky v letech 1996 1998.
Josef Kotrba, bývalý člen KSČ a ODA, manžel Petry Buzkové, ministryně vlády za ČSSD. Člen představenstva v letech 1997 1999, tedy v době, kdy se pumpovalo nejvíce

Podívejme se na největší vypumpované banky:
AGROBANKA
Její kauza byla zmíněna již výše v souvislosti se skupinou MOTOINVEST.
ČESKÁ SPOŘITELNA
Začneme velmi zajímavou a trefnou citací detektiva Úřadu finanční kriminality a ochrany
státu, který se v roce 2003 nechal slyšet v novinách, že: "Vyšetřovat třeba tunelování České spořitelny je o hubu. Dotýká se příbuzných nejvyšších politických špiček. A tak litujeme každého,
kdo to dostane na stůl."
Česká spořitelna začala být pumpována již od svého vzniku v roce 1991. První hloubkový audit banky v roce 1995 objevuje obrovské díry v hospodaření a ministr financí Ivan Kočárník podepisuje urychleně státní garanci pro spořitelnu ve výši 4,1 miliardy korun. Zároveň jsou ztrátové úvěry převáděné na Konsolidační banku a bilance banky se takto, alespoň provizorně, "čistí". Další krize přichází v roce 1998, kdy se spořitelna jako držitel největšího objemu primárních
vkladů v zemi ve výši cca 300 miliard korun ocitla na okraji propasti. Poté, co vláda obdrží varující zprávu společnosti KMPG o ztrátě banky přesahující její aktiva, je nucena rychle jednat a uhasit hrozící požár. Pád největší banky v zemi by zemi destabilizoval. Do spořitelny jsou doslova pumpovány desítky miliard, čímž je částečně stabilizována a ze strachu, že další vypumpování by již nebylo
finančně únosné, je hledán strategický partner. Ten je nakonec nalezen v rakouské Erste bank, která získává kontrolní balík akcií.Ztrátové úvěry přivedly banku na sklonku devadesátých let do stavu, kdy bylo nutno státní pomoci ve výši asi 60 miliard korun (zpráva ČTK ze dne 17.12. 1998). Politicky motivované úvěry krachujícím podnikům zcela zdevastovaly její portfolio a hrozil krach. Miloš Zeman nazval kupodivu výstižně ve svém projevu před PSP ČR dne 8.3. 2000 Českou spořitelnu "finančním ústavem, zevnitř rozežraném červotočem jako staré dřevo".Z vedení České spořitelny jsou stíháni již od září roku 2002 mj. bývalý generální ředitel banky Jaroslav Klapal a členové představenstva Josef Kotrba, Rudolf Hanus a Kamil Ziegler. Jsou obvinění z trestného činu porušovaní povinností při správě cizího majetku a zkreslování údajů o stavu hospodaření, který měli spáchat tím, že poskytli úvěr 970 milionů v září 1997 zjevně krachující leasingové společnosti Corfin. Několik měsíců poté byla tato pohledávka klasifikována jako nevymahatelná a prodána za jednu korunu soukromé firmě spřízněné s obviněnými. Klasická"pumpařská" transakce. Vyšetřování případu se však vleče a zřejmě nebude nikdy dotažen do konce, neboť v případě jeho skutečného vyšetřování hrozí trestní postih Livii Klausové a Josefu Kotrbovi.

Sanaci bank a legalizaci jejich pumpování vždy tvrdě prosazoval Václav Klaus, který za
dobu své vlády zabránil jakémukoli pokusu o zpřísnění podmínek pro poskytování úvěrů ze strany
polostátních bank. Typickou operací při pumpování byl úvěr od banky, jeho nesplácení, převedení
úvěru na státní konsolidační banku a následně jeho prodej jako nevymahatelné pohledávky za zlomek
výše jistiny úvěru. Dlužník si tedy půjčil např. miliardu, nic nesplatil a následně si přes spřátelenou
společnost koupil od Konsolidační banky pohledávku vůči sobě za několik desítek milionů.
Dodnes v České republice probíhá "akciové loupežnictví" ZDE
Cena zlata na světových trzích nepřetržitě roste už skoro jedenáct let. Kdyby Česká národní banka
pod vedením Josefa Tošovského neprodala bezmála 56 tun žlutého kovu v letech 1997 a 1998, ale až v roce 2010, mohla Česká republika na této transakci při zohlednění vývoje kurzu koruny vůči dolaru vydělat o 27 miliard korun víc.

JOSEF TOŠOVSKÝ jeho kariéra je typickou kariérou bolševika. Během nejtvrdší normalizace
v roce 1973 vstoupil do KSČ, osobní přítel Svatopluka Potáče a dalších nejvyšších komunistických
kádrů. Z nejvyšších funkcí ve Státní bance Československé (mj. post zástupce předsedy SBČS)
jmenován v roce 1988 ředitelem Živnostenské banky v Londýně. V prosinci 1989 konsensem
komunistů a Havla jmenován předsedou tehdejší SBČS, ve funkci až do rozpadu federace, od ledna
1993 až do 1997 guvernérem ČNB. Na přelomu let 1997/1998 krátce předsedou vlády ČR, poté až do
roku 2000 znovu guvernér ČNB. Tošovský představuje klíčovou postavu, která z titulu své funkce kryla nerušené pumpování bank.
Josef Tošovský Celková suma, kterou bylo třeba naplnit vypumpované a rozkradené banky, se odhaduje až k JEDNOMU BILIONU KORUN!!! Tady začal neuvěřitelný propad české ekonomiky,
zachraňovaný nízkými platy zaměstnanců a placením nesmyslných předražených poplatků za cokoliv.
Probíhalo trestuhodné rozhazování financí získaných z privatizace, záměrně se předražovaly a předražují státní zakázky. Proto chybí finance na tisíce důležitých věcí (namátkou důchody počínaje a např. dírami na silnici konče). Bezostyšným okrádáním daňových poplatníků se stát dodnes vyhýbá bankrotu. Ovšem management státních i soukromých firem svůj plat navyšoval a navyšují do nebeských výšin.

Ivan Kočárník, v osmdesátých letech 20.století jako vysoce postavený člen KSČ, ředitel odboru
tehdejšího ministerstva financí, v letech 1992 1997 místopředseda vlády a ministr financí.
Jan Klak, náměstek ministra financí, po skončení funkce se jako statutární orgán přímo podílel na
pumpování Komerční banky.
Tomáš Ježek, předseda Výkonného výboru FNM, člen KSČ od svých 18 let.
Roman Češka, náměstek ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci, předseda
výkonného výboru FNM od poloviny roku 1994 prosinec 1998.
Jiří Skalický, předseda Prezidia FNM a ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci červen 1992 červen 1996.

BANKY V první polovině 90. let vzniklo přes 50 bank, z toho 18 z nich skončilo v konkurzu či v likvidaci. Z dalších pěti zůstaly jen akciové společnosti bez bankovní licence.
Použití termínu "tunelování", pro cílené a organizované vyvádění financí z bank s úmyslem je nevrátit, není přesné, neboť vystihuje jen jeden používaný způsob. Vhodnější se jeví pojem"pumpování", neboť banky byly doslova pumpovány, řada z nich až k bankrotu. Banky sloužily jako
pumpa peněz, kam si vyvolení mohli kdykoli přijít a "napumpovat". Základním způsobem
"pumpování" bylo ztrátové úvěrovaní a cílené tunelování managementem, obojí umožněné slabou
legislativou a nečinností policie, potažmo orgánů moci výkonné. Ztrátové úvěrování bylo navíc velmi podporováno tehdejší vládou, která držela u moci tehdejší "kapitány průmyslu".
9K vypumpovaným bankám vláda přistupovala v zásadě dvěma způsoby. Nechala je padnout (Banka Bohemia, Plzeňská banka, Kreditní banka Plzeň aj.) nebo je nákladně sanovala v řádech desítek či stovek miliard (IPB, Česká spořitelna, Komerční banka). Státní pomoc měla různou formu
odkup klasifikovaných úvěrů, garance, navýšení základního kapitálu nebo typicky převedení nedobytných pohledávek na Konsolidační agenturu.
MEZI OSOBY POSKYTUJÍCÍ STÁTNÍ KRYTÍ NERUŠENÉMU ROZKRÁDÁNÍ BANK patří
především: VÁCLAV KLAUS, předseda vlády do roku 1997. Ve své autobiografii píše: "Nejvíce jsem o ekonomii v 70. letech diskutoval s Vlado Rudlovčákem, ... a v letech osmdesátých s Dušanem Třískou, hlavním otcem naší kupónové privatizace... do užšího kroužku kolem semináře patřili K. Dyba, T. Ježek, ...J. Stráský, V. Dlouhý, I. Kočárník.... Na seminářích vystupovali i Richard Salzmann, Miloš Zeman a další...." Jak vidno, všechny větší akce se připravují roky.

Harvardské fondy zakládal spolu s Viktorem Koženým jeho děd František Stehlík, dvojnásobný agent StB po krycím jménem "Franta", č. svazku 2242. Byl členem prvního představenstva HARVARD CAPITAL and CONSULTING a.s. a poté vystřídal řadu funkcí v rámci celé struktury Harvardských fondů.
8 Významnou roli hraje bezpochyby již výše zmíněný Juraj Široký, agent StB s krycím jménem "Bellan", č. svazku 196592, který působil přímo na hlavní správě rozvědky StB, která měla na starost operace v zahraničí. Figuroval v celkem šesti společnostech přímo či nepřímo napojených na harvardské fondy. Velmi aktivní zejména na Slovensku, kde figuruje asi ve dvaceti společnostech. Tato nejznámější česká tunelářská kauza je extrémně složitá, neboť pachatelé založili desítky nejrůznějších právnických osob, přes které aktiva převáděli, a proto by seriózní pokus o rozkrytí této
struktury zabral stovky stran textu. Pod slibem tzv. "zisku desetinásobku", tzn. zaručení investorům, že jim hodnota jejich kupónových knížek bude desetinásobně přeplacena, získala harvardská skupina kontrolu nad majetkem v hodnotě min. 60 miliard korun, v odhadní ceně roku 1994. Nutno zdůraznit, že tato účetní hodnota neodpovídá hodnotě tržní, což znamená, že skutečná reálná hodnota aktiv získaných Harvardem se mohla pohybovat ve stovkách miliard. Ve svém zenitu, tj. v roce 1994 kontrolovala harvardská skupina asi padesát nejlukrativnějších českých podniků. Václav Klaus tehdy na adresu Koženého směřoval další ze svých nesmrtelných výroků: "Jen více takových
podnikatelů!" V témže roce začíná systematický tunel směřující do kyperských společností, které dále
aktiva převádějí do neblaze proslulé Daventree Ltd.Po útěku Koženého do Irska, v důsledku aféry Wallis, která byla výsledkem mocenských sporů
tehdejších mocných neobolševických kádrů, tunel dále úspěšně probíhá v režii Borise Vostrého. V roce1996 jsou již téměř dotunelované harvardské fondy (resp. jejich mateřská společnost) rychle
transformovány na Harvardský průmyslový holding a.s., která vzápětí své veškeré zbylé jmění vkládá
do Daventree Ltd., za to obdrží bezcenné akcie. Harvardský průmyslový holding a.s. jde vzápětí do likvidace, Boris Vostrý je jmenován likvidátorem a začínají se mazat stopy. Vyvádění majetku v řádech desítek miliard korun pochopitelně nemůže uniknout tehdejšímu ministerstvu financí, BIS ani vládě.Neděje se však vůbec nic. Zřejmě pro získání času a navození naděje pro akcionáře k získání alespoň nějakých peněz je Harvardský průmyslový holding a.s. v roce 1998 (tedy téměř 4 roky po jeho faktickém vykradení!) prodán jedné z Koženého firem. Kožený platí dvěma směnkami v hodnotě 10 miliard korun, které nikdy neuhradí. Teprve v roce 1999 vydává soud na návrh akcionářů rozhodnutí,
kde Borise Vostrého odvolává z funkce likvidátora společnosti Harvardský průmyslový holding a.s.
Vostrý se odvolává a obstrukcemi se dočasně udrží ve funkci. Stihne ještě svolat valnou hromadu a jmenovat nového likvidátora Michala Pacovského, další osobu ve službách harvardské skupiny. Teprve poté se po složitých soudních sporech a právních bitvách daří jmenovat likvidátorem osobu bez zjevného napojení na Koženého skupinu. Následuje definitivní bezradnost a bezmocnost všech, kteří vložili do harvardských fondů své peníze. Teprve v roce 2003 byli Kožený s Vostrým oficiálně obviněni z podvodu, aby měli dostatek času na útěk, Kožený na Bahamské ostrovy a Vostrý do středoamerického Belize. Tunel se uzavřel. Celkové škody spáchané harvardskou skupinou jdou bezpochyby nad sto miliard korun, přičemž tuto sumu lze považovat ještě za velmi střízlivý odhad.

VIKTOR KOŽENÝ, v roce 1979 emigroval spolu s rodiči do Mnichova, a poté již sám v roce
1982 odchází do USA. Zde začíná studovat Harvardskou univerzitu, kde jako Čech neuniká pozornosti
zde tehdy působícímu agentu StB a KGB Karlu Köcherovi, pozdějšímu kolegovi Václava Klause
a Miloše Zemana z Prognostického ústavu, spoluzakladatele Občanského Fóra a jedné z
klíčových šedých eminencí tzv. sametové revoluce; a také Juraje Širokého, agenta StB majícího na
starost nábor nových rekrutů. Je otázkou, nakolik jejich tehdejší styky vyústily v přímý vázací akt pro
KGB (StB), nebo zda byly kontakty nastoleny v méně formální úrovni. V roce 1989 má Kožený v
Bostonu a New Yorku problémy s policií (údajné zneužívání kradených kreditních karet) a odchází do Anglie, odkud poté putuje do tehdejšího Československa. Pohyboval se velmi blízko významných osobností jako Čermák, Klaus, Čalfa aj.
Karel Köcher, Juraj Široký a Boris Ostrý Mezi jeho nejbližší spolupracovníky patřil a stále patří Boris Vostrý, bývalý vysoký důstojník StB s údajnou hodností plukovníka. Jeho svazek byl však, stejně jako ostatní svazky vysokých důstojníků StB, včas skartován. Z dostupných informací, mj. i z jeho životopisu lze zjistit, že od roku 1971 pracoval na ministerstvu vnitra, od roku 1981 ve funkcích zástupce náčelníka technické správy federálního ministerstva vnitra, poté zástupce náčelníka VI. Správy SNB. Je nepochybné, že se jedná o špičkového komunistického bezpečnostního kádra. Zůstává otázkou, nakolik Harvardské operace přímo řídil, popř. řídil i Koženého, se kterým působil v řadě firem již od roku 1990.

Byl jsem svědkem krádeže století... 2. DÍL
6. listopadu 2010 v 15:37 | Aťan | ČESKÁ HISTORIE I SOUČASNOST "napřeskáčku"
1. díl ZDEMotto: "V devadesátých letech se tunelovala naše minulost, následně až do teď se tunelovala naše
přítomnost a teď prostřednictvím důchodové reformy se tuneluje už naše budoucnost."
MUDr. František Koukolík, DrSc.:"Je nutné se duševně namáhat. Sehnat si dost relevantních informací, zvážit je,porovnat je a podle toho se nějakým způsobem rozhodnout. Pravděpodobně bude vhodné založit zcela nové politické síly, které budou mít lépe propracovaný systém kontroly mocenských mechanismů a poněkud jasněji v hlavě co chtějí a co nechtějí."
HARVARDSKÉ FONDY Harvardské fondy mají na rozdíl od jiných fondů několik specifik. Představovaly marketingový motor kupónové privatizace, který nahnal k registračním místům pod dojmem slibu "zisku
desetinásobku" miliony lidí, způsobily jedny z největších škod z tunelování národního majetku a jsou
symbolem podvodu kupónové privatizace. V jejich čele po celou dobu stála jediná výrazná osoba,Viktor Kožený, avšak vzhledem k obsáhlosti operací prováděných "harvardskou skupinou" je vysoce nepravděpodobné, že by sám Kožený byl opravdu jediným řídícím mozkem. Jeho umístění do čela byl spíše jen chytrý marketingový tah, neboť na osobu bezúhonného podnikatele západního 7střihu a se západním vzděláním se nachytá nejvíce důvěřivých lidí. Mnohem pravděpodobnější se jeví
teorie, kterou vyslovil mj. i Karel Staněk, představitel Ochranného sdružení malých akcionářů Harvardských fondů, že Viktor Kožený byl jen "bílým koněm agentů StB a KGB". Personální obsazeníokolo Koženého to výslovně potvrzuje...

ČESKÁ SPOŘITELNA
V květnu 1996 skupoval Motoinvest s podporou v té době již ovládané AGB akcie spořitelny a
snažil se prosadit své zástupce do dozorčí rady. Scénář měl být zřejmě podobný jako u Agrobanky, s
tím rozdílem, že škody pro banku a zisk pro Motoinvest mohly být několikanásobně vyšší. Na zásah
"bankovní čtyřky" a nátlak guvernéra Tošovského se mu to nepodařilo, neboť sféry vlivu byly již
rozděleny a právo pumpovat Českou spořitelnu měla v té době skupina okolo Livie Klausové a
Jaroslava Klapala.
Skupina MOTOINVEST oficiálně ukončila své aktivity po pádu Agrobanky. Bylo to pro ní velké sousto, které sice ještě dokázala spolknout (i když sám Tykač si nebyl jistý souhlasem mocných a radši
na dva dny zmizel z republiky), poté však přenechala místo dalším. Podařilo se to snadno, měli vyděláno a také cítili, že pro ně přestalo již být místo. Střízlivé odhady výše aktiv ukradených Motoinvestem se pohybují okolo 200 miliard korun, do čehož jsou započítány i operace v menších podnicích. Bezpochyby patřil Motoinvest a osoby okolo něj k jedné z nejefektivnějších a
nejziskovějších tunelářských skupin v ČR 90. let.

PLZEŇSKÁ BANKA
V roce 1996 získala skupina Motoinvest více než 90 % podíl v Plzeňské bance, zřejmě ke krytí svých finančních operací, které si tak mola uskutečňovat ve vlastní bance, přičemž typickým případem
této operace je kauza CS Fondů. Plzeňskou banku získal Motoinvest nákupem akcií na základě
6komisionářských smluv uzavřených mezi Motoinvestem a později vytunelovanou Agrobankou Praha.
Po provedení operací za účelem vyvedení aktiv převedl Motoinvest akcie zpět na Agrobanku Praha, v
té době již v problémech a určenou k likvidaci, která postupně nabyla i zbývající podíl na bance. Od
září 2000 již byla jediným akcionářem banky Agrobanka v likvidaci. Zadlužený vlastnil předluženého.
Kolik bylo celkově z banky vyvedeno peněz, nebylo nikdy zveřejněno. Z dostupných informací a
vzhledem k regionálnímu charakteru bankovního ústavu lze hovořit o sumě mezi deseti a dvaceti
miliardami korun.

KLÍČOVÉ OPERACE FINANČNÍ SKUPINY MOTOINVEST
CS FONDY
Tykačovo jméno se pojí i s kauzou vytunelovaných CS Fondů, v kterých přišli akcionáři o 1,3
miliardy korun. Peníze zmizely v roce 1997 těsně poté, co Motoinvest fondy prodal a jejich akcionáře
vůbec neinformoval. Následovaly rychlé změny majitelů ve snaze zahladit stopy. Celkově se však
jednalo o poměrně nepřipravenou transakci, která bez náležitého obchodně právního krytí naplňovala jasně skutkovou podstatu trestného činu, přičemž pikantní je, že vyvedení předmětného 1,3 miliardykorun do zahraničí schválil tehdejší šéf Analytického odboru ministerstva financí, bývalý vysoký činitel KSČ a ministr financí Ivan Kočárník. Vyvedení 1,3 miliardy bylo zrealizovány přes ovládanou Plzeňskou banku, kterou Motoinvest vzápětí řádně přeúvěroval a opustil.
OVLÁDNUTÍ A VYTUNELOVÁNÍ AGROBANKY
Tato kauza by si svou rozsáhlostí zasloužila několik stran textu, soustředíme se však na participaci právě Tykače a Motoinvestu. Banka vznikla v roce 1990 a byla pátou největší bankou v zemi. Napřelomu roku 1995 a 1996 odkoupila skupina Motoinvest a ovládané fondy balík akcií od IPB včetně podílu v Agrobance, kterou tímto ovládla. Motoinvest to oficiálně nikdy nepřiznal. Centrální banka nikdy neuznala Motoinvest za věrohodného investora. V září 1996 uvalila ČNB nucenou správu na Agrobanku. Skupina Motoinvest tím ztratila hlavní finanční zdroj. Tykač tehdy narychlo opustil republiku a po dvou dnech se vrátil. Náklady centrální banky na řešení krize AGB se odhadují na 50
miliard korun. Stát ji formou garancí a odkoupení špatných aktiv sanoval cca 50 miliardami korun.Zdravou oddluženou část Agrobanky (tj. provedená sanace ČNB ve výši 19,7 mld + garance za špatnéúvěry až do r. 2008) v roce 1998 odprodal za pouhé půl miliardy korun (!) firmě General Electric.Druhá část skončila v likvidaci. Za prodejem zdravé části Agrobanky za směšnou cenu stál její nucený
správce Jiří Klumpar, který se později stal členem představenstva právě GE Capital banky. V lednu2000 byl obviněn z trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku se škodou cca 25miliard korun. Celkové náklady a sanace za vyřešení krize Agrobanky jsou odhadovány na min. 50miliard korun.

Zastavme se nejdříve u těchto velmi zajímavých osob.
Pavel "Drobní akcionáři plačte" Tykač, (skutečný slogan jeho reklamní kampaně) byl a je
bezpochyby velmi vlivnou osobností české ekonomiky. Svůj slogan Tykač skutečně splnil, a lidé, kteří mu svěřili své peníze, popř. pracovali v podnicích vytunelovaných jeho skupinou, skutečně plakali.Jeho jméno se pojí s desítkami firem. Jeho politické kontakty byly vynikající, což ilustruje jeho účastna narozeninách Václava Klause a pozvání od něj do Komise pro dohled nad kapitálovým trhem (aneb
jak udělat kozla zahradníkem) nebo post poradce ministra financí Ivo Svobody (ČSSD) v roce 1999,později odsouzeného za podvod a zvýhodňování věřitele na pět let vězení.
Jan Dienstl, pravá ruka a nejbližší spolupracovník Pavla Tykače.
Aleš Tříska, agent StB s krycím jménem "Aleš", bratr architekta kupónové privatizace a agenta StB Dušana Třísky, zřejmě v jeho snaze udržet kontrolu nad operacemi člen představenstva Motoinvest a.s.. Je vysoce pravděpodobné, že byl jen prodlouženou rukou svého bratra Dušana Třísky.
5Svatopluk Potáč, bývalý člen ÚV KSČ a předseda Státní banky československé v letech 1971
1981 a 1988 1989, místopředseda Štrougalovy vlády a předseda Státní plánovací komise působil v Motoinvestu jako poradce. Jeho obrovské kontakty a znalost komunistického i nekomunistického prostředí zakládají důvodnou presumpci, že byl jedním z hlavních "mozků" Motoinvestu.
Je velmi obtížné obsáhnout celý rozsah činnosti skupiny Motoinvest. Při svých operacích se aktéři snažili vše maximálně zneprůhlednit a zamést stopy. Soustřeďme se tedy alespoň na největší podvody a
zpronevěry uskutečněné skupinou kolem Pavla Tykače. Ve svém zenitu spravoval Motoinvest prostřednictvím majetkových podílů v různých společnostech jmění ve výši asi 80 miliard korun.

Na majetek zprivatizovaný kupónovou privatizací čekal dvojí osud. V prvním případě byl
ihned zpronevěřen a rozkraden. Zde se jeví slovo "krást" jako absolutně nejvýstižnější, na rozdíl od jakýchkoli ekonomických či právních termínu. Princip byl jednoduchý a recept všude stejný. Nevýhodné obchody, zadlužování, systematické vyvádění aktiv a vytváření pasiv, tj. proslulé české "tunelování", vše vesměs v režii sehraného a zkušeného týmu agentů StB. Budeme-li se, v zájmu vyvarování se obvinění z konfabulace a konstrukce, držet odborné ekonomické literatury, konkrétně publikace Kotrba J., Kočenda, E., and Hanousek, J.: The Governance of Privatization Funds: Experiences of the Czech Republic, Poland and Slovenia. Edward Elgar, London, 1999, dojdeme k číslu až 21% z privatizačních fondů na trhu. Ve skutečnosti to však bylo nepochybně více.
Ve druhém případě byl majetek dále spravován a do vedoucích míst "zprivatizovaných"
podniků byli dosazeni, popř. se vrátili exponenti komunistického režimu. V těchto případech nebyly podniky "tunelovány" bezprostředně, ale postupně nebo v případě potřeby, tzn. nutnosti vytvoření finančních aktiv. Ač se to retrospektivně zdá neuvěřitelné, faktem je, že celá kupónová privatizace byla spuštěna bez jakékoli právní regulace privatizačních fondů, která by šla nad rámec obecného práva. Komise pro cenné papíry připravila přehled investičních fondů a podílových fondů, u nichž byla
zjištěna majetková újma z titulu nezákonného jednání. Z investičních fondů a společností se podle
propočtů KCP v průběhu 90. let až do 30.6. 2002 ztratil majetek za zhruba 50 miliard korun. Je to však velmi slabý odhad, který zahrnuje jen prokazatelně zcizený majetek prokázanou trestnou činností.Skutečná výše se pohybuje ve stovkách miliard.
4Následuje přehled některých významných příkladů proslulého tzv. "tunelování".
Generální ředitel Motoinvestu Pavel Tykač (vlevo) a ředitel finanční skupiny Motoinvestu Jan Dienstl. MOTOINVEST Motoinvest byl založen 18. listopadu 1991 s absolutně neprůhlednou vlastnickou strukturou fyzických osob, které spojovaly obchodní aktivity spojené s kupónovou privatizací. Mezi jeho hlavní aktéry, tedy alespoň známé a veřejně činné, kteří však zřejmě o ničem fakticky nerozhodovali, lze zařadit Pavla Tykače a Jana Dienstla, mezi šedé eminence a mozky potom zejména Aleše Třísku (zde vyvstává otázka, nakolik byl jen zástupcem svého bratra Dušana Třísky) a především Svatopluka Potáče.

1. DUŠANA TŘÍSKU, nar. 14. 4. 1946
2. Tomáše Ježka, nar. 15. 3. 1940
3. Václava Klause, nar. 19. 6. 1941
U jejího zrodu se rovněž nějakou dobu pohyboval Jan Švejnar. Pro odlišné názory na chaotický
postup privatizace spolupráci přerušil. (článek Jana Švejnara "Václav Klaus nemluví pravdu"
ZDE) Odsunut byl i Valtr Komárek, který kupónovou privatizaci později označil jako "krádež století".
Tomáš Ježek v rozhovoru v Lidových novinách 14. 8. 2010: LN Viníte za nedokonalost
legislativy investičních fondů někoho konkrétního? "No jistě, to je jednoznačné. Byli to ti tři lidé z federálního ministerstva financí: Václav Klaus a jeho náměstkové Dušan Tříska a Vladimír Rudlovčák. Naše lidi odháněli a byli hrozně nedůtkliví, aby jim do toho nikdo nemluvil. Na nižších patrech ministerstva se vědělo, že je to špatně." LN Neříkal jste si pak, že jste třeba měl někde víc zatlačit? "Tohle se dělo v květnu 1992 a já v červnu po volbách na ministerstvu končil. Pořád jsem spoléhal na to, že to udělají dobře. Celou dobu jsem jim věřil." LN Nemáte rád slovo tunel, proč? "Já radši říkám krádež. Tunel už je eufemismus. Je to normální zlodějna." celý článek ZDE Dušan Tříska Dne 4.10. 2001 odpověděl Dušan Tříska, jeden z nejbližších přátel Václava Klause a bývalý agent StB s krycím jménem Dušan (svazek č. 7704), v Rádiu Svobodná Evropa na otázku, zda se nestydí za své otcovství projektu kupónové privatizace, slovy: "Hlásím se k němu samozřejmě hrdě a
3 myslím si, že jsem schopen doložit, že jsem hrdý a mám na co." Nechme tedy hovořit fakta, ať víme, na co je pan Tříska tak hrdý. Vzhledem k přímé participaci Aleše Třísky, bratra Dušana Třísky na největších finančních zpronevěrách a krádežích, a dále s ohledem na blízký vztah Václava Klause k dalším podvodníkům, lze důvodně předpokládat, že projekt kupónové privatizace byl účelově připraven a nastaven tak, aby umožnil beztrestné zcizení národního majetku. Kupónová privatizace se uskutečnila ve dvou vlnách v letech 1992 1994. Celková hodnota jmění podniků privatizovaných kupónovou metodou činila 679 miliard korun v cenové hladině ke dni zahájení první vlny. Mediální masáž a propagace byla silná, bylo dosaženo nevídané aktivity a odezvy od občanů, především v zrcadle toho, že za své peníze dostávali v drtivé většině bezcenné papírovév knížky. Účast v první vlně byla 77 % všech oprávněných občanů a v druhé vlně 74 % občanů.První vlny se účastnilo celkem 264 investičních fondů, kterým občané držitelé investičních kupónů svěřili celkem 71,8 % všech investičních bodů investovaných pro první vlnu. To bylo zhlediska architektů kupónové privatizace, resp. osob ovládajících tyto investiční fondy nejvýhodnější,neboť tím občané ztratili nad svými kupony jakoukoli kontrolu. Kontrolní mechanismy nad fondynebyly pro vytrvalý odpor Kaluse, Třísky a spol. nikdy skutečně legislativně nastaveny.
Ve druhé vlně ucítili příležitost i další dravci a účastnilo se již 353 investičních fondů, kterýmobčané držitelé investičních kupónů svěřili tentokrát jen 64 % všech investičních bodů investovanýchpro druhou vlnu. Tímto způsobem získávaly investiční fondy faktickou kontrolu nad privatizovanýmipodniky a jejich majetkem.