Něco podobného. Ne šlapání, ale běhání. Stanislav Lem v jedné sci-fi povídce (Futurologický kongres) popisuje svět, ve kterém jsou obyvatelé trvale intoxikováni halucinogenním plynem.

 Korytem ulice, na kterou jsem se díval z jedenáctého poschodí, tekla řeka lesklých aut, jejich okna a střechy se blýskaly na slunci. Zvedl jsem k nosu otevřenou lahvičku, zamrkal jsem, slzy mi vytryskly do očí – a upřel jsem pohled na neobyčejnou podívanou. Po vozovce klusaly zástupy byznysmenů, prázdné ruce zdvižené před prsa, jako když si děti hrají na řidiče. Tu a tam se v sevřených řadách běžců, kteří svižně mrskali nohama, hrudník v záklonu, jako by seděli zabořeni do propastných sedadel, objevil osamělý kouřící automobil. Když působení přípravku zesláblo, obraz se začal mihotat, pak zklidněl – a já zas viděl z výšky třpytivý proud bílých, žlutých, zelených automobilových střech, jak majestátně plují Manhattanem.

Stanislav Lem - Futurologický kongres

Pokud bychom chtěli být důslední, má to háček: Čím víc budete šlapat, tím víc vydýcháte CO2. Zejména do kopce je tahle doprava neekologická. Mimochodem: Dýcháním se podílíme zhruba čtyřmi procenty na produkci CO2 v Česku.