Moje srdcovka, dokonce jsem přemýšlel jestli bych nedokázal první kolo dát bez koukání

?

Asi mi to nebudete věřit, ale tahle hra mě dostala až nějakých patnáct let po vydání. Sérii Tomb Raider (do The Last Revelation včetně) jsem měl vždycky moc rád, vnímal jsem ji jako esenci herní zábavy. Vyjma jedničky. K té jsem si jako děcko i jako dospívající nikdy nedokázal vybudovat vztah, z čehož zpětně viním klaustrofobické pocity (nemá exteriéry) a grafiku (fakt mi kdysi dost vadilo, že tam není rozpuštěný culík *4*).

Z jakési podivné touhy doplnit si vzdělání jsem se ale právě do jedničky vzdor podvědomému odporu před několika lety pustil s tím, že ji dohraju. A čím dál víc jsem se do ní nořil, tím víc jsem si všímal nefalšovaného designerského umění, které dýchá z každého (!) levelu. Prostředí, které nenuceně podporovalo hratelnost, působilo autenticky, vzbuzovalo emoce a neustále dmýchalo touhu objevovat dál. I přes tu hranatou, reálu-nepodobnou grafiku! I přes to prkenné ovládání bez myši. Hru jsem přesto všechno nedokázal vypnout. Hádanky byly fantasticky navrženy jak z logického hlediska, tak z hlediska estetického (ztvárnění známých světových legend).

Po dohrání jsem byl přesvědčen, že toto je nejlepší díl celé ságy. A jsem o tom přesvědčen i teď. Pravé umění nestárne.

Díky za retro! Myslel jsem, že na tenhle díl nikdy nedojde, když už jste hráli tu dvojku. *3*

P.S.: Zkoušel jsem i nové díly, tu tzv. restartovanou éru. Ale oproti tomuhle je to slabý čajíček. Jak říkám, měl jsem k TR1 odpor, ale získal si mě. Na nové díly jsem se těšil. Ale ten poslední jsem třeba vydržel hrát všehovšudy jen 45 minut... Ono někdy to rčení, že staré hry byly lepší, opravdu platí.