Zločinecký komunistický režim se této mladé statečné partě lidí bojující
za naši!!! svobodu odvděčil po válce vězněním a mučením.

Nadporučík K. Schoř působil od druhé poloviny září 1945 jako pilot u 1. letky Letecké dopravní skupiny. Od této jednotky přešel k 1. letce nově vzniklého Leteckého dopravního pluku působícímu nejdříve v Ruzyni a potom na letišti Praha-Kbely. K 1. prosinci 1947 odešel v hodnosti štábního kapitána letectva (do ní byl povýšen 1. prosince 1946) z armády k Československým aeroliniím. V dokladu z počátku roku 1947 se zachovalo odborné hodnocení podepsané podplukovníkem Tobyškou. V něm byl charakterizován takto: „Jako vojenský pilot – výtečný, jako učitel létání – velmi dobrý, v navigaci – velmi dobrý.“


I v „poúnorovém“ Československu působil K. Schoř jako pilot u čs. aerolinií. Dne 27. června 1950 byl však přímo na letišti zatčen a obviněn z protistátní činnosti. Přestože byl později propuštěn, následovalo vyhození ze zaměstnání.. Následovalo zatčení a soud. K. Schořovi byl vyměřen trest v délce 16 let. Po krátkém pobytu ve vězení v Plzni na Borech se ocitl v nápravně-pracovním táboře v uranových dolech v Jáchymově. Do vězení putovala i jeho manželka.

po vzoru velkého mírotvůrce Chamberlaina který uzavřel s Hitlerem zrádný pakt o obsazení Evropy i já říkám "naši piloti neměli nasazovat své vzácné životy na obranu kolaborantské Anglie, nýbrž Británie měla odstoupit své území Třetí říši a světový mír by zůstal zachován"

Komunistický masový vrah bude mít v Rusku muzeum

Kdo tvrdí, že současné Rusko není Sovětský svaz, buď lže, nebo nemá informace. Nic jiného není možné. Já bych tomu také rád věřil, ale jaksi to není pravda. V Tverské oblasti chce totiž nějaký spolek otevřít muzeum jednoho z nejhorších netvorů a tyranů ve světové historii, tedy Stalinovo.

Ti stateční vždy doplácí na zbabělé ....BWT jinak převlečený Simon je toho příkladem zbabělec se skloneam k donášení ..

dearpitkin.com *14*

Reportérka Helen Benedictová přispívá do časopisu Salon, kde uveřejnila delší verzi článku, který převzaly noviny The Ottawa Citizen. S palcovým titulkem a snímkem dvojice amerických střelkyň, svobodnic Cherishe Cooperové z Texasu a Atiyhie Goldboldové z New Yorku vyšel článek na celé straně velkého formátu. Obě svobodnice kryjí palbou činnost svých spolubojovníků polního dělostřeleckého regimentu 2-17 v Ramadi, západně od Bagdádu. Titulek u snímku říká, že bylo v Íráku zraněno 450 vojaček a 71 jich zahynulo.

Paní Benedictová se u příležitosti opakovaného povolávání příslušníků US Army do Íráku v rámci zvýšení jejich počtu o 20 tisíc zamýšlí nad tím, čemu budou čelit ženy-vojačky. Při tom nemá na mysli jen samotné těžkosti války, k nimž počítá i zabíjení civilistů, výbuchy bomb a min, horko, chronickou nevyspalost a strach. Počítá sem i strach ze svých vlastních spoluobojovníků - mužů.

V posledních několika měsících mluvila s více než 20 veteránkami této války a všechny jí řekly, že nebezpečí, že budou znásilněny vlastními americkými vojáky je tak vysoké, že se o tom všeobecně mluví. Velitelé varují ženy, aby ve vlastním zájmu nechodily k latrinám ani do sprch jinak než ve skupinách. Takže tu to máme, autorka vpadla velice rychle in medias res. Kromě strachu z války mají americké vojačky strach ze znásilnění.

V Camp Arifjan v Kuvajtu (okamžik, prosím, není snad Kuvajt samostatným státem, který Američani osvobodili před iráckou okupací a tedy není součástí Íráku?), kde se soustřeďují američtí vojáci před návratem do civilu, jsou vojačky varovány, aby nevycházely samy za tmy. Camp Arifjan se nazývá "městem generátorů" a tedy je tam od generátorů takový hluk, že by ani nikdo neslyšel volání o pomoc. Tato informace pochází od 24-leté Abbie Pickettové od 229. bojově podpůrné inženýrské setniny, která strávila v Íráku 15 měsíců.

Mickiela Montoyaová (21), která byla v Íráku s Národní gardou v r. 2005, nosila u sebe po celou dobu nůž, o němž řekla, že nebyl určen k bojovým akcím nýbrž k její vlastní obraně před americkými vojáky.

Jak ruští „osvoboditelé“ řádili na jižní Moravě

Lidé se shodují, "Rusové rabovali, znásilňovali a také vraždili." Takto mnozí pamětníci na jižní Moravě vzpomínají na "osvobození" Rudou armádou na jaře 1945.

Kdysi jsem si v jihomoravské obci Čejkovice na Hodonínsku povídal s pamětníkem panem Opluštilem a řeč došla na příchod Rudé armády, více než devadesát let starý muž to řekl natvrdo. „Zpočátku jsme byli rádi, že přišli, ale pak jsme si říkali, že by bylo lepší, kdyby nechodili.“ Jeho ošklivé vzpomínky na osvobození Rudou armádou na jaře roku 1945 přitom nejsou ojedinělé.

Copak Tečko, zazněla pro tebe a tvé júesej nepohodlná pravda a tak ses rozhodl opět tapetovat bláboly? *15*

Připojení k Sovětskému svazu většina Rusínů odmítala, do Rudé armády se téměř nikdo nehlásil a tak do ní byli mladí muži verbováni násilím. To byl i Mondičův případ. Ten také přibližuje situaci Rusínů, kteří se rozhodli po maďarské okupaci v roce 1939 emigrovat do SSSR. Dopadli tragicky, Rusové je považovali za špiony, zavřeli do gulagů, kde jich tisíce zemřely. Mondičův kamarád dokonce popisuje situaci, když je vedli komunističtí dozorci na nádraží do transportu a najednou stráže zjistily, že dva muklové chybí. Vyřešily to jednoduše, na cestě potkaly nějaké dva dělníky, tak je nahnaly mezi vězně a deportovaly s nimi. Počty musely sedět, jinak by strážní sami skončili v gulagu. Tohle ovšem předčilo i nacistický teror.

Mondič měl co dělat, aby působení ve SMERŠI přežil, psychicky se nezhroutil a nespáchal sebevraždu. Jeho slova mluví za všechno: „Nadšení Čechů neznalo mezí. Vítali nás jako osvoboditele, jako zachránce a dlouho očekávané hosty. Ale my jsme nepřinášeli svobodu. Nesli jsme sebou smrt, vždyť jsme smeršovci. Co je nám do těch usmívajících se svátečně oblečených děvčat a chlapců? My se musíme dostat do Prahy, zatknout tisíce lidí a potom je vyslýchat, mučit a nakonec zabít. Zabít“

Barevnou sochu "Polibek" , která znázorňuje polibek amerického vojáka US Navy a ošetřovatelky, vytvořil americký umělec Seward Johnson. Monument měří osm metrů a je umístěn před muzeem 2.světové války v Caen.
Socha byla umístěna v září 2014 před památník v rámci 70.výročí vylodění spojenců v Normandii.
V Normandii si 19 státníků připomnělo den D, který psal dějiny.

Francouzské feministky vidí v díle glorifikaci sexuálního násilí. Feministky připomínají, že američtí vojáci během druhé světové války ve Francii podle odhadů znásilnili 14.000 žen.

Je to výsměch těm ženám, které jsou každoročně znásilněny ve Francii, jsou přesvědčeny feministky.

Vedení muzea tvrdí, že návštěvníci tu sochu nevnímají negativně. Myšlenku umístit umělecké dílo jako dárek zdarma po dobu jednoho roku v Caen chtěla Nadace "Sculpture Foundation", již před mnoha lety:
Stále není jasné, kdo ta žena na slavné fotce Polibek je, a podle které je vytvořena socha. Z pohledu feministek to ale není důležité.